Menu

Norsko_visit_natural treasure

Název projektu

Let´s Explore Our Natural Treasure

Program


Článek obsahuje pouze názor autora projektu. NA a Komise nenesou odpovědnost za jakékoli případné použití informací v něm obsažených.

This publication [communication] reflects the views only of the author, and the Commission cannot be held responsible for any use which may be made of the information contained therein.


Schůzka

červen 2018, Norsko


Nekonečný norský den

Týdenní výjezd do Norska v rámci projektu Erasmus + Národní parky sliboval mnohé a mnoho toho také nabídl. A zdaleka nešlo jen o ty národní parky, ale i společně odehrané zápasy ve volejbale, procházky do přírody za dlouhých slunečných večerů a nocí nebo ochutnávku tradiční severské kuchyně.

Přílet do Trondheimu, kdy letadlo v mírných turbulencích doslova olizovalo vršky nedalekého pohoří, nasadil laťku intenzity zážitků dosti vysoko. Odstíny temných zelených barev doplněné o šedé šmouhy mraků a bílá sněhová pole dávaly tušit, že přistáváme v zemi bájných trolů. Chladné sychravé počasí s deštěm jsem označil za příhodné, protože klimaticky jsme se dosti posunuli na sever a středoevropské vedro už by se nehodilo.

Návštěva bývalé partnerské školy Skjetlein vgs. probíhala již za čistě aprílového počasí, kdy déšť a bouřku střídaly ostré sluneční paprsky. Zaujal nás nejen přátelský pohled místních krav, ale i obří kompostér na zpracování stájového hnoje. Po lehkém obědě vedla cesta do školy ve Størenu. Uvítala nás aula plná lidí, příjemná slova paní ředitelky a vystoupení studentky, která zahrála na klavír. Størenská internátní škola má celou řadu praktických oborů od výroby nábytku, přes strojírenství, puškařství a design až po cestovní ruch a tradiční gymnaziální vzdělání. Žákům jsme tak trochu záviděli především krytý bazén, moderní posilovnu a kino, které jsou součástí školy. Naše cesta ale vedla cca 150 km do vnitrozemí do národního parku Dovrefjell-Sunndalsfjella.

Zde už nás vítalo nebe bez mráčků, šmolková modř a téměř celodenní slunce, které se skrývalo pod západním horizontem jen na několik málo hodin. Cílem bylo projít si některé úseky staré cesty vedoucí z Osla do Trondheimu. Ve středověku po ní směřovali poutníci do tamní starobylé katedrály. Velké, bohužel však nesplněné přání nás i místních průvodců představovalo pozorování populace divokých pižmoňů. Jedno osamělého býka jsme sice nakonec viděli, ale na 500 metrů je to jako pozorovat bakterii ve školním mikroskopu. Pokud jsme si až dosud mysleli, že Norsko je země sněhu, dešťů a větru, není to alespoň pro letošek, tak úplně pravda. Hory nás vítaly nejen zalité sluncem, ale také zaprášené a vyprahlé. Pod nohami nám jako připomenutí klimatických změn křupaly vysušené stélky lišejníků, protože od konce zimy, kdy odtál sníh, prakticky nepršelo. Výhledy do krajiny byly však impozantní. Tím spíš, pokud máte tu čest dívat se do ní z ikonické stavby moderní norské architektury Snøhetty.

 My, Češi, jsme zástupci národa velmi přizpůsobivého, což mimochodem docela zjevně dokládáme i v oblečení. V květnu většina z nás zvládla Sicílii v šortkách a triku. Obdobnou výstroj jsme pak využili i v horách Dovrefjellenu  ve výšce přesahující 2000 m. n. m. Ač se naši sicilští kolegové k sobě choulili v péřových bundách a zimních čepicích, my byli stejně jako norská děvčata otužilí.

Absence tmy a špatné spaní si začaly vybírat svou daň v rostoucí únavě, kterou vyvažovalo jen množství vjemů. Na nohách nás drželo kafe a skvělá kuchyně, ve které Italská pasta střídala uzeného lososa a sobí maso na houbách s bramborami. Fascinujícím zážitkem byl soutok čtyř řek – padajících vodopádů (až 116m vysokých), slévajících se v údolní jezero, ke kterému jsme se vypravili v pátek a dostali se i do jejich bezprostřední blízkosti. Odvážné návštěvníky ten den odměňoval vodní tříští, ve které slunce vykouzlilo překrásnou barevnou duhou. Z charakteristické místní severské fauny nás potěšilo svou přítomností jen několik párů bělokurů a otravní komáři.

Poslední dva dny patřily univerzitnímu městu Trondheimu. V mírných obavách jsem si sedal ke stolu v 77 metrů vysoké rozhledně, která zároveň slouží i jako otočná panoramatická restaurace. Přece jen se mi z toho pohybu trochu motala hlava. Poobědvat americkou pizzu v Norsku, znamená alespoň něco málo pochopit o multikulturní podstatě současné Evropy. Tu v Norsku dokládá i obrovské množství zde žijících cizinců všech barev pleti. A my Češi svou podobou i tady dokládáme, že lidé byli a jsou neustále na cestách. Některé studentky bezvadně zapadly mezi snědé sicilské playboye a jiné vypadaly norsky více než většina místních modrookých blondýnek.

Do Trondheimu jsme si z hor přivezli slunce a teplo, takže jsme katedrálu i místní holandské domky na kůlech mohli obdivovat v plné kráse. Na trhu nechyběl košt lososů a místních sýrů, v kostele varhanní koncert a k večeři pizza. I takové je Norsko!

Mgr. František Teichmann